Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Teplá Arktida 2024: Expedice za zimním spánkem (Muotkatunturi)

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 1. 4. 2024 15:14

Napsal Přemysl

Kubovi zima nevadí, když jsme byli před rokem na testovacím vandru v zimních Krkonoších, prokázal odolnost psychickou, stejně jako odolnost proti chladu i alkoholu. Tenkrát nejen že projevil zájem podívat se v zimě na dálný sever, ale sám pro to i dost udělal. Řekl jsem si tedy, že tento chlapec se snaží a to je třeba ocenit, vyrazíme! Bonusem je i jeho umění mlčet, rád bych se to též jednou naučil.

Stručná data:

Autor: Kuba

Oproti Přemkovi a Matějovi je o deset let mladší, takže by měl mít víc sil, elánu a ideálů. Níže následuje jeho popis věcí, které zažil na svém prvním zimním putování (teplou) arktidou.

28. 2. 2024

Po měsících příprav - shánění saní, stanu, péřového spacáku atd., což mi naštěstí všecho půjčili kamarádi a já nemusel utrácet - koukám posledních pár týdnů na počasí a nejsem si jistý, jestli jedeme do Brd nebo za polární kruh. Alespoň první tři dny má být totiž nad nulou (přes den). Ze zvědavosti zkoumám statistiky za 25 let zpátky. Od roku 2010 se cca každých 5 let stane že je 1°C nebo 2°C, ale mezitim klidně -20°C a průměr od roku 1999 je -9°C. Máme holt tenhle rok smůlu, kromě toho postupné oteplení je z těch čísel zcela zjevné. Tolik na začátek, proč dostane Klaus kopačku až ho někdy potkám.

29. 2.

Nabírám guru Přemysla v Holešovicích a míříme na letiště, kde se připojuje ještě Matěj, oba dva zkušení polárníci. Já vykoupil Decathlon a tvářím se tak taky. Přemysl má rýmičku, jež chytil od svých dětí, ale věří, že ho zima a sever záhy vyléčí.

Letíme na večer do Helsinek, tam trávíme noc a druhý den do Ivala. Na letišti potkáváme další dvě skupiny Čechů se saněmi a se stejnou cílovou destinací (letiště Ivalo). To mě trochu děsí, ale vyjde najevo, že každá skupina jde jinam. Pět lidí do NP Urho Kekonnen a jeden pár do hor na Hammastunturi, ale k těm se ještě dostaneme na konci vyprávění. My máme namířeno do pohoří Muotkatunturi, což má být největší pustina, kde máme na 100 km jen dva sruby.

1. 3. km 8

Za 250 eur jsme se nechali odvézt z Ivala taxíkem cca 40 km západně od Inari kamsi k řece Vaskojoki k nějakému sámskému statku. Jakmile jsme na tento statek oficiální cestou vnikli, spustil se alarm, ale nikde nikdo, tak jdeme dál. Projdeme statkem, přejdeme zamrzlou řeku Vaskojoki a po skůtrovkách na sever. Někde za řekou Matějovi praskla jedna z tyčí, kterou tahá saně. Já zase ztratil křídlovou matku, kterou mám připevněnou svoje tyče, které, jak zjišťuju, jsem udělal moc krátké. Ale nějak to jde. Matěj přesedlá na lano a já to lepím elektrikářskou páskou, což vydrželo až do konce výletu. Je +1°C, sníh je mokrý, těžký a propadá se. Poslední úsek přes sedlo nad jezerem je peklo.

Všude se válí chlupy co vypadly Matějovi z gatí... ale né! Jsou to vlastně mechy ze stromů, kdo kdy byl na severu, tak to zná.

Táboříme na konci sedla nad jezerem Saddijavri. Ve sněžnicích stavím stan, ale i na sněžnice je sníh dost měký a propadá se. Všechno co se dotklo země, je mokré. Kolem 18:00 teplota klesne pod nulu a už je to lepší. Předtím hoši rozdělávají oheň v závětří padlé borovice a opékají expediční špekáčky. Já žeru expediční kyselé žížaly. Celou dobu jsme šli borovicovým lesem, který má přejít v les březový a dál na holé pláně. Pokud teda vše půjde jak má. Jsme ve čtvrtině cesty na srub, zítra to bude dřina. Snad nebude moc vedro.

2. 3. rychlost 2 km/h, km 22

Spaní dobrý, v péřáku je to jak v posteli. Vstávám dřív než se proberou ostatní, kteří se sem přišli vyspat od rodin. Vyrážíme v 11:30. Zpočátku mráz se mění na brdské počasí a my se zase brodíme mokrou sračkou. Přes jezero to jde, ale za jezerem opět nastalo peklo. Pak guru Přemysl najde skůtrovku kterou tam "celou dobu tušil" a zvedá tak morálku družstva. Skůtrovka ale není skoro vidět a po chvíli ji opět ztrácíme. Odpočíváme před bažinami, kde by sníh mohl být víc vyfoukaný a nemuselo by se to tak propadat. Přijde mi, že mám málo sladkostí na pauzy... uvidíme.

Po pauze přišlo totální peklo. Přes bažiny se propadáme snad každý krok až po kolena. Naštěstí jsme v půlce zamrzlých bažin narazili na skůtrovku která vedla až na srub. Ke konci už mám dost. Když už byla chata na dohled, ozvláštnil to potok do kterého jsem málem zahučel.

Guru Přemysl místo aby mě šel zachránit, hledal mobil aby mě mohl vyfotit, tak jsem se z toho musel dostat sám, což se mi s vypětím sil podařilo. Chata Kurtojoki je luxusní, pryčny s matracema, posezení, spousta nadělanýho dříví. Dělám revizi sladkostí a je to dobrý, mám jich dost, zato mám zoufale málo cukru. Nebylo chytré šetřit na denních dávkách cukru, při tomhle výdeji energie bych ho žral polívkovejma lžícema.

Skůtrovka má dál vést naším směrem. Pokud uhne a nezačne mrznout, tak jsme v prdeli. V tom těžkém sněhu je tempo v lepším případě 2 km/h což nikdy nikam nemůžeme stihnout. Ale když to nepůjde zítra, tak snad pozítří - to už má mrznout. Na chatě jsme druhý Češi za posledních 10 let (ti před námi tam byli 2022, i když asi mocně slavili a napsali tam 2002). Poslední návštěvník tu byl před půl rokem... totální pustina.

3. 3. km 35

Dneska poprvé svítí slunce! Zašil jsem si svetr, Matěj opravuje tyče na rajčata (tedy svůj postroj), guru Přemysl je opuchlý a zapíjí prášky (přijel sem nakažen dětskou chorobou), ale dneska podle mě ještě nezemře.

Ve 13:30 se začal třpytit sníh a azuro drží, což je dobré znamení. Valíme. Kolem třetí odpoledne se zatáhlo a oteplilo. Skůtrovka uhýbá jinam, tak se musíme vydat na cestu bolesti. Chvíli to šlo na prd, ale ne tak hrozně jak jsme čekali. Hlavně ale můžeme jít kudy chceme a nejsme vězni skůtrovky. Na finální pláni se obloha zase trhá a krásně nám svítí od kopce Jorba Gáisávárri (537 m) kolem kterého celý den jdeme, a na jehož opačném úpatí je srub kde jsme byli. Kempíme u úpatí dalšího kopce v bažinách u potoka (obojí samozřejmě pod sněhem).

Chytře, bez sněžnic a s rozvázanejma botama se propadám po pás do sněhu, tak jsem si je krásně namočil na zítřejší den. Snad vyschnou, nechci si dávat igelitové pytlíky. Špatně jsem zavřel vařič a vytekl mi benzín do předsíňky. A ačkoliv už jsem po jídle, tak si dělám ještě polévku, abych vypálil ten benzín a nesmrdělo mi to tam. Teď je tma a zataženo a nad nulou - zasranej Klaus dostane kopačku. Ráno, ještě na srubu, jsem zalepil zárodek puchejře. Dneska to bolelo jak kdybych měl už puchejře na obou patách a strhlý a když to kontroluju, tak tam nic nemám... uvidíme. Také mi příjde,že spousty hadrů táhnu zbytečně, ale jak to mám poznat když není zima?

4. 3. km 50

V noci mě budí Přemek, že je polární záře. Rozespalej na to koukám a je to nějaký rozmazaný, ale i tak moc hezký. Přes noc konečně začalo mrznout. V noci mi můj dech sněží zpátky do obličeje a ráno je -14°C (pro nás je ráno 9 hodin). Do toho takovej ledovej opar - nádhera. Jako správnej turista vyrazím na lehko ze stanu okukovat tu krásu, hned zapadnu a než během vaření a balení rozmrznu, tak je to celkem krušný. Všechno přimrzá dřív než se na to podíváš.

Co se týká pochodu, tak dneska to svišťí, vyhrabali jsme se hned na začátku vejš a jdeme epickou plání, potkáváme Fina, ráno vyrazil ze srubu kam máme v plánu dorazit zejtra. My se dnes chystáme bivakovat nahoře na pláni, kde nejsou žádné stromy. Zatím je pořád jasno. Na bivak jsme si vybrali závětrnou stranu kopce, ale ty kopce jsou tak placatý, že tam stejně moc závětří není. Vykopal jsem jámu jak debil a z ledových cihel ,co jsem ukrajoval, jsem postavil zeď, že udělám závětří. Jenže jsem se dostal na vrstvu prašanu kterej je až na zem. Je to jako cukr krystal, kolík nedrží, rovina se hned rozesere. Ale nějak jsem to zbastlil a jde to... uvidíme. Mohla by bejt záře když je jasno...

5. 3. km 63

Neb jsme na kopci, pořádne foukalo. Můj val nakonec fungoval skvěle a nemám jako kluci předsíňku plnou sněhu. Taky nedělám chybu jako včera, že bych hned vlezl do zmrzlých sněhulí a vařím ze spacáku, takže nemusím mít zmrzlé nohy. Od té doby co mrzne, musím vždy ráno rozmačkat ztuhlé boty, aby se do nich dalo vlézt. Záře asi nebyla, 2x jsem vykoukl a bylo zataženo.

Teď když vařím, se zase dělá azuro, které vydrží celý den. Dnešek je ve znamení defektů, Přemkovi se rozesírá vázání a mě padá jeden pás. Musím ho na srubu vysušit a znova nalepit (pokud lepidlo pořád bude fungovat).

Jdeme po stopách Fina co jsme ho včera potkali. Trochu se to boří, tomu finskýmu neřádovi se to nebořilo - měl pevnější lyže a 260 cm dlouhý, ten rozdíl je asi velkej. Ale i tak, oproti prvním dnům je to super. Jeho stopa nás pak vytáhne nad srub a končíme smrtícím sjezdem. Z jeho pohledu to dávalo smysl, vylezl ze srubu a vzal to nejkratší cestou nahoru na pláně a pak už šel jen po pláninách. Ale pro nás byl ten sjezd dost o hubu. Navíc jelikož mám krátké tyče, tak mě saně furt předjíždějí a snaží se mě zabít.

Matěj má náskok a Přemek naopak dává ještě někde za náma pauzu. Užívá si klidu bez dětí a rodiny.

Hned pod kopcem je srub. K všeobecnému překvapení už je tu ubytovaný finský pár (nebo sourozenci?). Dle návštěvní knihy tady půl roku nikdo nebyl a teď 6 lidí za 2 dny. To je ale náhodička. Guru Přemysl spí venku pod širákem. Finové jsou místňáci z Utsjoki - vesnice na severních hranicích s Norskem s hustotou 0,25 člověka na 1 km čtvereční. Do Utsjoki se přestěhovali z rušného třítisícového Ivala (které vypadá, že tam též bydlí tak 30 lidí).

Fini nám poradili s cestou, protože to tady nějak znaj. Myslel jsem že jsme tak v půlce cesty, ale jsme mnohem dál. Takže plán je zítra dát vejlet na lehko a zůstat tu ještě jednu noc. Pak budeme mít ještě 2 dny cesty na to dojít k silnici na bus a mít jeden den v Inari.

Na chatě sušíme a opravujeme výbavu... a... samozřejmě naklepáváme péřáky, jakožto v každé volné chvíli. Dneska má být poslední studená noc a pak zase zasraný Brdy... uvidíme. Na poslední chvíli i Matěj vystřelí z chalupy s tím že chce spát pod širákem. Já už jsem ale již v pyžamu, tak zůstávám a křením Finům. Čímž se zároveň stávám jediným vandalem, který na srubu bude spát dvě noci po sobě, což se smí pouze v nouzi.

6. 3. km 63

Kašovitá loupež - zbývají mi už jen dvě kaše a jelikož mi Přemysl nabízí kaši výměnou za mojí horalku, tuším, odkud vítr vane. A nebo jenom nevím kolik jsem těch kaší měl. Odpočíváme na chatě.

Později jsem způsobil pozdvižení tím, že jsem se málem "vysral do sauny". Našel jsem při hledání WC saunu, tak jsem to sdělil ostatním. Načež oba polárníci sborově vykřikují "Sauna!! Sauna!!" následované všeobecným veselím, pak ale Matěj zjišťuje že je to bouda na odpadní kontejnery. Tak jsou teď zklamaní. No mě to z venku připadalo jako sauna.

Dnes má každý svůj vlastní program. Matěj šel do přilehlé rokle, guru Přemysl zůstal na srubu (i když pak taky vyráží na výlet) a já jdu na nejvyšší kopec v okolí, je hned nad náma (Ávžegašoaiviasi, 540 m). Akorát nemám měřítko, takže vylezu na první předkopec, koukám na kamenný vrchol, říkám si "to bude tak 200 metrů" a jdu tam snad dalších 40 minut. Cestou dělám značky abych trefil nazpátek, ale když se otočim, nevidím nic. Ty vzdálenosti jsou holt velké, ale nakonec cestu zpátky najdu.

Na srubu opravujeme, vylepšujeme a...? Natřásáme peří! Kluci si vyměnili jídlo: Přemysl poskytnul svoje expediční jídlo a Matěj svojí bramborovou kaši na sádle s tuňákem. Jeden se do hodiny málem posral, než doběhl na kadiboudu a druhej je plynatej jak pes u veterináře. Kdo je kdo ať si každej domyslí, každopádně výměna stravy, když je člověk zvyklý jen na tu svou, asi není dobrý nápad.

7. 3. km 80

Venku je vedro a vítr. My ale půjdeme hned nahoru na pláně, kde to včera bylo krásně tvrdý. Vyšplháme se na kopec, kde jsem byl včera, skůtrovkou přes údolíčko a cestou ožralýho Sámy klikatym peklem břízkama zpátky na pláně. Následuje několik parádních hodin putování pláněma, kde neni nic než sníh, ani strom, ani kámen... NIC! celou dobu hodně fouká ze severu, což je náš směr, takže poprvé máme neprofukový rukavice, goráčovky atd. Pak začneme sestupovat a krajina se mění v divnej svět: zvlněný, bílý a vyčuhující kamení. Trochu mi to evokuje zasněženou skládku pneumatik, ale je to krásný. Na pláních nelze posuzovat vzdálenosti zrakem, jelikož neexistuje referenční bod, takže hláška přejedeme tamten bochánek a dáme pauzu může znamenat pauzu za 2 minuty, nebo za půl hodiny.

Táboříme v korytu řeky, kde už neduje vítr z plání a jež bude naším zítřejším průvodcem.

8. 3. km 93

V noci nám zasněžily stany. Dobré znamení je, že sněží a neprší. Mám na hořáku žlutý plamen místo modrého, snad se to guru Přemysl nedozví a nevyloučí mě z výpravy, na hořáky je on pes. Zkouším různé triky, ale mám pořád žlutý plamen, který totálně zasere všechno sazema. Čištění trysky, ačkoliv jsem to dělal předevčírem, je nevyhnutelné.

Dopoledne sestupujeme korytem řeky, zase se to boří a vůbec to není zábava. Nakonec jedeme přímo řekou, kde je sníh nejtvrdší. Po cca 10ti km jsme zpět v civilizaci, napojujeme se na cestu, jež vede k silnici. Pak už je to 1 km na zastávku autobusu, kde začíná národní park a 1 km na Kotu - teepee s kamnama a pryčnama kde přespíme. Ale dříví co sbíráme moc nechce hořet, takže vaříme na vařičích. Můj vařič i po vyčištění pořád vysírá a nespaluje jak by měl, tenhle problém si ale odvezu do Prahy.

9. 3.

Potom co Matěj usnul, začaly kamna čoudit a teď mě z toho celkem bolí hlava. Jinak Kota je fajn. Venku je nechutná obleva.

Dojdeme na zastávku kde nás za 700 Kč na osobu nabere bus a odveze do Inari. V Inari se proměňujeme v čínský turisty a útočíme na obchod se suvenýrama. Potom jdeme na Zuzkou, která tady bydlí, studuje sámskou kulturu a nevim jak mezi ty Sámy propašovala i vlastní dítě.

Ještě než dorazíme, rozpaluje nám saunu a my se jdeme hřát. My s Přemkem dáme 2 kolečka a Matěj to tam roztáčí snad hodinu. Následuje povinná návštěva hospody Papany (taková komořanská Bažina za polárnim kruhem. Mají tam i gauče a koberec na pódiu! - neuvěřitelný).

Papana znamená finsky nebo sámsky sobí bobky, tak se jmenoval chlapík co tam popíjel a cestou na záchody ve sklepě zakopl a umřel (bylo to trochu jinak, ale tohle je taky hezký - pozn. Přemek). Večer je v plném proudu, na pivech s Přemkem nešetříme.

Po sléze dojíždí ještě jedna kamarádka od kluků, taky Češka, co žije nějakejch 40 km od Inari někde ve srubu na jezeře a vypráví nám historky o tom jak moc je člověk v prdeli, když se mu v divočině převrátí skůtr a je 20 pod nulou. A jak se to blbě přežije, pokud teda člověka ten skůtr rovnou nerozdrtí. Když jedeš na skůtru, můsíš někomu říct kam, aby tě včas začali hledat. Tvrdej kraj.

Po drsných historkách následuje opět popíjení, Guru Přemysl jako každý rok s majitelem Papany domlouvá koncert, ten mu jako každý rok napíše na papírek emailový kontakt ( Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Papana bez jedničky už asi byla zabraná:-D) ale všichni tak nějak tuší, že jet hrát s kapelou z Prahy pár tisíc kilometrů na sever, daleko za polárni kruh, není jen tak a nic z toho asi nebude.

Cestou zpátky k Zuzce bereme ještě piva v supermarketu, Přemysl jelikož je dacan, kupuje plzně. Já beru nějaký hnusný pivo co má na obalu medvěda - Karhu!

10. 3.

Dneska jdeme na bus do Ivala, tam cáluju raketu za sobí maso, které vezu jako dar do Prahy. Snad budou saně někde v zimě, protože je zmražený, pro jistotu ho ještě balím do péřovky. Pak valíme taxálem na letiště (busy totiž na letiště nejezdí). Následuje zase noc v Helsinkách a pak hurá do tepla do Prahy.

Na začátku jsem říkal, že se vrátím k zbylým dvěma výpravám se saněma, jež jsme potkali na letišti cestou tam. Větší skupina šla do NP Urho Kekonnen, kde se chodí od srubu ke srubu a na srubech bývá narváno. Ze zpráv jsme se dočetli, že na srubech v Kekonnenu vypukla epidemie sračky (ošklivá bakteriální nákaza) a od místních holek víme že některý sruby museli evakuovat vrtulníkem. No a tahle skupinka na zpátečním letu nebyla, ačkoliv měla být. Počítám že všichni umřeli. Nedá se nic dělat, Přemkovi stejně nebyli moc sympatický.

Druhá skupina - velmi sympatický pár - hned po příletu do Ivala zjistili, že jim při security checku vybrali benzínovej vařič, protože ho zkoušeli den před odletem a neměli ho vymytý. Koupili plynový, ale měli málo kartuší, tím pádem byli odkázáni na sruby, několik dní na to zlomili tyčku od stanu a ještě tam figurovalo nějaký propadnutí do řeky.

Z toho plynou následující ponaučení

1. Jezdit na místa s nejmenším výskytem lidí
2. Mít před letem pořádně vyčištěnej vařič (jinak ho zabaví a na žádost pošlou poštou - ALE pouze po Finsku)
3. Mít opravnou sadu na stan
4. Nelézt na řeku bez lyží

Tak si to pamatujte.

Kuba

Krásný videosestřih z výletu:

Všechny fotky z výletu:

• Další >